Jmenuje se Róbert Šlachta, pochází z jihomoravských Pohořelic, shodou náhod se stal jedním z nejvýše postavených policistů v této zemi. Už víc než dva měsíce plní jeho odchod ze státních služeb média a sociální sítě. Chystá se vydat minimálně jednu knihu a míří do politiky. Pojďme si na příkladu plukovníka Róberta Šlachty zrekognoskovat, jak se nemá chovat policie v demokratickém státě.

Malý Róbert vyrůstal bez otce, což se může mimoděk stát jistým vodítkem k analýze veškerého, níže popisovaného, děje. Za totality vystudoval střední zemědělskou školu (ta se mu dodnes vrací poněkud hanlivými přezdívkami Kombajnér či Traktorista). Po roce 1989 nastoupil do služeb státu. Stal se policistou. Ve službě stihl vystudovat obor sociální práce na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, ostatně jako řada jeho kolegů z branže. Jak by se asi tito studenti uplatnili v praxi je v tomto textu zbytečné rozvíjet.

V policii Róbert Šlachta rostl od „píky“, přičuchl k řadě problematik. K drogám, jeho guruem a učitelem byl slavný Jiří „Gogo“ Komorous, dnes šéf Ochranné služby. Organizovanému zločinu, který se stal jeho životní náplní, se věnoval zpočátku v Brně, plném „řečí kluků z drogovky – drbanů“. S leckterými z nich si polda Róbert tykal a tyká dodnes, mnozí mu musejí být vděční za to, jak jim pomohl eliminovat konkurenci.

Dříve velmi skromný mladík v obnošeném tričku a kalhotách, v policii postupně hierarchicky stoupal. Ležérní oblečení vystřídala uniforma a oblek. A stoupalo i sebevědomí a představa, kam až to v policii může dotáhnout. Cíl byl jasný – generálské frčky.

Z protidrogové centrály díky své ambicióznosti postoupil v roce 2004 na Policejní prezídium. Tam se stal zástupcem ředitele Úřadu kriminální policie a vyšetřování. O čtyři roky později byl jmenován velitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Róbert tehdy dostal do rukou mocnou hračku a začaly se dít věci.

On a jeho lidé, kteří nikdy nepřičichli řemeslu odhalování ekonomické kriminality, se zčistajasna začali věnovat podezřením z korupčních trestných činů. ÚOOZ se vrhnul za souhlasu vrchních státních zástupců i na jinou problematiku – práci generální inspekce. Vzešly z toho například známé kauzy Vidkun a Beretta, o kterých bude řeč za chvíli.

Róbert Šlachta a jeho lidé, i když se to snaží tvrdošíjně popírat, si začali budovat kontakty v politice. Zatím jen insideři ví, ke komu měl on a jeho lidé blízko. Jeho klíčový podřízený – Marek Foglar s krycím jménem Šípek – byl například v úzkém spojení s pozdějším českým premiérem Andrejem Babišem. Úzké spojení s politiky započalo neuvěřitelně toxickou éru elitního policejního útvaru. Apetit plukovníka Šlachty na funkce začal stoupat a byl stěží zachytitelný jakýmkoli měřidlem.

Vrcholem tohoto svazácko-policejního nadšení se stal snad nejkontroverznější zásah v dějinách Policie České republiky – razie na Úřadu vlády. Jak teatrálně zrealizovaný bombastický případ dopadl, je veřejně známo až několik roků od jeho realizace. Tehdy, v létě 2013, ale účel světil prostředky. Po svržení Nečasovy vlády došlo k razantnímu přepočítání převahy politických subjektů, z něhož dnes těží především nesystémové subjekty.

Trošku si tento čas „lovu ÚOOZ“ připomeňme. Ze Zbraslavi tehdy prosákla historka z jedné z porad před realizací kauzy Nagyová. Na té měl padnout, pro mnohé „úoozeťáky“ naprosto nepřístojný argument o „překreslení politické mapy České republiky“.

Róbert Šlachta svou hru o generálské frčky a post Policejního prezidenta neustál. Nabídka sesle ředitele pražské policie od vrcholného představitele vlády ho po jeho divokém tažení  proti primárním detektivním cílům „Janouškovi a Rittigovi“ neuspokojila.

Róbert to zabalil a od svého odchodu ze služebního poměru začal místo chlapského odchodu kňourat, exhibovat v médiích, a na sociálních sítích. Člověk, který stejně jako on odešel ze služby státu s mimořádně vysokou výsluhou, jejíž výši Celní správa zuby nehty tají, by radši mlčel. Ne tak Róbert.

Dnes není pochyb o tom, kam se bude ubírat ublížené ego – Róbert míří do politiky. Nasvědčuje tomu jeho nasazení snad ve všech odvětvích mediálního marketingu, včetně veřejně deklarovaných plánovaných spanilých jízd s knihou, kterou sepisoval posledních pár měsíců, když ještě „odpíchával na píchačkách“ příchod do svého zaměstnání u celníků.

Do nového, civilního, života vstupuje stejně dramaticky, jako do své vrcholné policejní kariéry. Za zády má minimálně tři lidi, kteří mu v jeho zviditelňování pomáhají. Evidentně to není laciný servis, který sanuje „ze svého“. Otázku i možnou odpověď si necháme na případný příští komentář.

Pojďme si tedy „pracovní úspěchy“, v jejichž dotažení mu zabránila údajná nevstřícnost politického systému, která ho měla vyštvat z uniformy, rozebrat v pár poměrně podstatných detailech.

Kamarád fízl

„Slýchal jsem: Dostaneš nějakou funkci, můžeš se o něco ucházet, ale budeš držet hubu. A já jsem držet hubu nechtěl, protože jsem věděl, kam to půjde a že to bude nefunkční,“ nechal se slyšet Šlachta, který po odchodu od policie s chutí sáhl po trafice náměstka generálního ředitele na Celní správě. Byla zřízena speciálně pro něj.

Při velmi podrobné analýze Šlachtovy práce je nutné dojít k zásadnímu zjištění: Róbert na vrcholu, a na sklonku, své éry prostě nebyl dobrým policistou.

Možná by mohl úspěšně řídit obvodní oddělení, okresní ředitelství, a snad možná i kraj. Jenže Róbert je ukázkovým případem toho, jak se policista, respektive policie, v demokratickém státě nemá chovat. Příslušníci, kteří si formují budoucnost vlísáváním se politikům, v ní totiž nemají co pohledávat. O Šlachtově servilitě vůči politikům by totiž mohl vyprávět nejeden ministr vnitra.

Róbertu Šlachtovi je zapotřebí uznat, že uměl skvěle navazovat vztahy. Při monstrózních operacích ÚOOZ měl vždycky dobře krytá záda médii. Spřízněnými nekritickými opisovači odposlechů, sledování, či propagátory policejních verzí šťár. Je jich bohužel tolik, že by se tito nekritičtí slouhové nevešli na prsty rukou ani nohou.

Připomeňme si například, že Šlachtovi přátelé z firmy Supreme Analytics hojně zásobovali, dnes o přežití bojujícího, mediálního mága Jaromíra Soukupa podklady pro jeho nepříliš objektivní televizní pořad Kauzy Jaromíra Soukupa.

Co způsobilo pád Róberta Šlachty? Lidé, kteří mu byli nejblíž, v tom mají jasno: Především jeho naprosto neukočírovatelný psychický atribut – mstivost. Důvody jsou nasnadě. Róbert si v minulosti hodně vytrpěl kvůli spoustě narážek na od dětství odstáté uši. Tento letitý problém vyřešil chirurgicky.

Se stejnou chirurgickou razancí pak ovšem řešil i problémy se svými pozdějšími protivníky. Měl po ruce velmi výkonné nástroje, odposlechy, sledování, státní zástupce, ale i soudce, kteří je povolovali jak na běžícím pásu.

Terče na dosah

O politických lobbistech Romanovi Janouškovi a Ivo Rittigovi, které si Róbert vytyčil mimo jiné jako cíle své detektivní práce, už řeč byla. Chtěl svoji vizi dokončit – stát se superpoldou.

Nejvíce nakročeno splnit si svůj sen o generálských frčkách a policejním prezidentovi měl za poměrně krátké éry už zmiňovaného ministra vnitra Ivana Langera. Kontakt s ním proto vyhledával velmi často. Langer jednou Šlachtu přivedl k premiérovi Petrovi Nečasovi, a Šlachta byl v zásadním očekávání. Jenže Nečas ho hluboce ranil. Dal mu najevo, že pro něj adept na policejního prezidenta rozhodně není.

Plné znění (pokračování textu) zde: Komentář Jana Hrbáčka: Syndrom Šlachta